Vsichni hraci maji kratkou jasanovou palku (hurley), jejich ukolem je dopravit maly micek (sliotar) bud primo do brany hlidane brankarem (3 body), nebo mezi tyce nad branou (1 bod). Hraci smi sliotar chytit do ruky a udelat s nim nejvice ctyri kroky, pote ho musi odpalit. Hurling se hraje na hristi 130 – 145 metru dlouhem a 80 – 90 metru sirokem. Brana je 6,4 m siroka a 2,5 m vysoka. Tyce nad ni jsou nejmene 6 m vysoke. Zapas trva 60 minut.
Tolik uvodem na vysvetlenou pravidel hurlingu. V sobotu se odehral dramaticky zapas mezi tymem Waterford (Waterford je krajske mesto na jihu Irska, kde pracuji) a tymem reprezentujici sousedni krajske mesto Cork, taktez na jihu Irska. Rivalita zapasu by se dala prirovnat k zapasu v lednim hokeji mezi Vsetinem a Zlinem.
Nejenom v sobotu, ale uz v prubehu celeho tydne jsem zaregistrovala vlajici modro-bile tymove vlajecky vlat snad uplne vsude. Na autech, ve vylohach obchodu, v oknech rodinnych domu, na zahradach, domy byly opentleny bilo-modrymi fabory a vypadalo to spise jako by se nekdo v dome vdaval ci zenil. Kdyz jsem si v mistnim reznictvi vsimla upozorneni, ze v sobotu bude otevreno pouze do 3 hodin, misto do obvyklych 6, nedalo me se nezeptat velmi pecliveho a ochotneho pana reznika, ktery ma otevreno temer kazdy den a zakaznika obslouzi i davno po zaviraci hodine, cim pak to, ze v sobotu zavira casneji. Odpoved prisla jeste rychleji nez moje otazka. No protoze odjizdi do tri hodiny vzdaleneho mesta, kde se zmineny zapas odehraval. Bylo to vice nez pochopitelne, protoze Waterford obhajoval mistrovsky titul, ktery jiz ziskal osmkrat v rade za sebou.
Nedalo me tedy, abych si tento zapas nechala ujit, i kdyz jsem ho sledovala pouze v televizi. Bylo to velmi vyrovnane, a tak kdyz po 60 minutach doslo k nastavovani extra casu na dalsich 20 minut, zacala krev tuhnout v zilach i me. A to nejsem az takovy fanousek hurlingu, ale neco z toho silenstvi a vlajek vlajicich vsude kolem me, se probudilo i ve me. A tak kdyz Waterford v temer posledni minute extra casu vstrelil vitezny gol do brany, zaradovala jsem se nejen s fanousky, ale i s postarsi pani, ktera si tesne pred zapasem omylem prepla televizni kanal, a tak kdyz jsem se vracela domu z prace, postavala trosku zoufale ve dverich sveho domu a neco na me povolavala. Pres ruch ulice jsem ji neslysela, ale kdyz jsem prisla bliz, vysvetlila me, ze se marne snazi prepnout program, a ze snad ja bych ji s tim mohla pomoci. Jelikoz se me program skutecne bez vetsich potizi podarilo prepnout, mela jsem po vitezstvi Waterfordu o to vetsi radost s dotycnou pani, jejiz zemrely manzelem hraval hurling prave za Waterford. 

Diakonie Českobratrské církve evangelické se dnešním dnem opět aktivně zapojila do pomoci oblastem postiženým povodněmi a vyhlašuje veřejnou sbírku. Diakonická střediska sociální péče v oblastech zasažených záplavami monitorují situaci ve spolupráci s pražským krizovým štábem a jsou připravena pomoci obětem záplav. DČCE je dlouhodobě zapojena do Integrovaného záchranného systému ČR, který je zřizován Ministerstvem vnitra ČR.

KAM SE OBRÁTIT O POMOC
Pro informace ohledně materiální a technické pomoci může veřejnost poslat zprávu na e-mail povodne@diakoniecce.cz, případně volat na mobilní číslo 724 515 408.

JAK MŮŽETE SAMI POMOCI
Lidé mohou přispívat bankovním převodem na povodňový sbírkový účet č. 27196349/0800 v.s. 2010 nebo zasláním dárcovské SMS ve tvaru DMS POMOCPOVODNE na číslo 87777. Cena DMS je 30 Kč, Diakonie ČCE obdrží 27 Kč. Službu DMS zajišťuje Fórum dárců. Výtěžek sbírky bude použit na konkrétní pomoc obětem záplav.

Více informací na www.diakoniecce.cz/povodne

Zapomeňme na pikantnosti a sledujme, o co v biblickém příběhu skutečně jde. Ten příběh začal už v minulé kapitole, kdy za Abrahamem přišli poslové, aby mu zvěstovali radostnou novinu: tvá žena počne a budeš mít syna. Hned s tím se ale dozví méně radostnou novinu – z měst Sodoma a Gomora stoupá k Hospodinu křik, který nesvědčí o ničem dobrém. Zřejmě je to křik obětí, které se nemohou dovolat spravedlnosti. A jestli je ten křik oprávněný, jestli je ta sodomská nespravedlnost opravdu do nebe volající a hřích tak velký, tak to město bude zničeno. Jestliže není dodržováno právo, jestli se člověk stává člověku vlkem a o Boha se nestará... no tak to je konec. Hospodin to tak nenechá. Jenže Abraham – místo aby se běžel se Sárou radovat z nového slibu – tak se za ta místa přimlouvá – možná se tam prý najde pár spravedlivých a to by přece stálo za to, dát všem ještě šanci. Bůh souhlasí. Uvidíme jak to dopadne.

Boží poslové (a v nich sám Hospodin) přicházejí do Sodomy. Inspekce začíná. Je večer. V bráně města sedí Lot – a když pocestní přijdou, uctivě je pozvě k sobě. Vzpomeňte - takhle přesně to udělal téhož poledne Abraham, když za ním ti poslové přišli. Snad se od Abrahama Lot přece jen něco naučil – hosty je potřeba přijímat, „host do domu – Bůh do domu“. A v tomhle příběhu to platí dvojnásob (a jak se píše v epištole Židům – „takto někteří, aniž to věděli, měli za hosty anděly“). Přestože se cesty Abrahama a Lota rozdělili, přestože Lot dal přednost dobrému bydlu před nezajištěnou cestou za Božím hlasem – tak je to dobrý člověk. Spravedlivý. Je to varování, abychom se nepovyšovali (anebo nermoutili) nad těmi, kdo třeba opustili od společenství víry – může být, že právě oni jsou ve zdivočelém světě těmi jedinými, kdo se ujme cizinců, kdo se postará o bezdomovce, upozorní na nebezpečí, zastane se nevinných proti přesile. A možná nás všechny zahanbují.

Lot sedí v bráně – v branách města probíhaly soudy, zasedala rada starších, přijímali se hosté... to je další vypravěčův náznak – ano, Lot se stará, Lot je odpovědným občanem, je tam, kde se odpovědnost projevuje, stará se o věci veřejné, o věci společnosti a společenství. Spravedlivý, který bdí nad městem.

Poslové chtějí přespat v bráně – bylo to tak zvykem a koneckonců tak nejlépe mohou poznat, jak to ve městě vypadá. O stavu společnosti může vypovídat i to, jestli se člověk může beze strachu v noci procházet po městě, jestli si můžu dovolit nechat odemčený dům či auto... Lot ovšem tuší, že něco takové se v Sodomě dělat nedá. Velice na ně naléhal, a oni se nakonec pozvat nechali.

Připravil jim hostinu, dal napéci nekvašené chleby a pojedli... Poskytnout pohostinství patří k tomu nejdůležitějšímu a nejzákladnějšímu, co může člověk udělat. Pro Izrael je to dokonce příkaz – poskytovat pohostinství příchozím, starat se o cizince. Izraelci si pamatují, že sami byli jenom hosty – ať už v Egyptě, nebo i jako příchozí do zaslíbené země. Sami vědí, jaké to je být hostem, nemít zázemí, být bez jakékoli ochrany. O tom vědí židé svoje až dodnes. Proto ochrana příchozích patří k tomu nejdůležitějšímu, co na blízkém východě stále platí. Jste-li hostem, sdílíte-li s někým společeství stolu – pak jste v bezpečí, i kdyby dotyčný byl váš nepřítel.

Lot je tu pravým Izraelcem. K pravým Izraelcům by se dali počítat ti, kdo v dobách těžkých otevírali své domy – třeba, aby v nich za války ukryli židy, nebo za komunismu umožnili pořádání tajných seminářů a setkání. Anebo se třeba starají o děti, které nikdo nechce.

Koneckonců církev se od počátku scházela „po domích“ - tedy u těch, kdo byli ochotni nabídnout místo k setkání. A pokračujeme v tom dodnes, i když asi už ne tolik. Není to vždycky samo sebou – nabídnout svůj dům, aby do něj přišel někdo cizí.

To je další měřítko - jak společnost přijímá hosty od jinud? Jak přijímá všelijaké migranty a azylanty – podle toho se poznává, jak to s ní je, jaká je tam spravedlnost. Bůh přichází v podobě neohlášených a nezvaných hostí.

Se Sodomou je to špatné. Sotva se hosté najedí, už jsou tu obyvatelé Sodomy – vypravěč si dá záležet, aby bylo jasno: všichni muži – lidé ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům... Obklíčili dům – už to dává tušit, že tu půjde o násilí, o agresi. „Kde máš ty muže? Vyveď nám je, abycho je poznali!“ Tohle ovšem nebude seznamovací návštěva. Už kolikrát jsme mluvili o tom, že sloveso „poznat“ má v bibli také sexuální souvislosti – na řadě míst se používá pro tu chvíli, kdy vzájemné poznávání, vzájemné zakoušení vrcholí v láskyplném splynutí muže a ženy (třeba hned na začátku – Adam poznal svou ženu Evu a ta počala...) Jenže tady vůbec nejde o láskyplné splynutí – tady jde o naprostý opak. O znásilnění. Znásilnění jako akt, kterým dávám najevo svou nadřazenost a ukazuju druhému, kdo je tady pánem, že druhý je jen mojí hračkou, někým s kým si mohu dělat co chci. Tak to fungovalo v některých věznicích dříve (a možná někde funguje dodnes), tak funguje šikana na vojně i v zaměstnání – dát tomu druhému najevo, kdo je tady pánem, a kdo jen obyčejnou onucí. Tady se vytratil jakýkoli respekt k druhému člověku. - Místo spravedlnosti - bezpráví. Místo pohostinství - násilí. To je vrchol. To je Sodoma a Gomora. Navíc si vzpomeňme, že v těch poslech přichází do města sám Bůh... Přijde čas, kdy Ježíš bude v podobenství mluvit o správcích vinice, kteří zbili a zneuctili posly, které poslal majitel. A nakonec zabili i jeho syna...

Lot se snaží seč může ochránit své hosty. S nasazením vlastního života (vyjde ven a zavře za sebou dveře), s nasazením vlastní rodiny (nabídne místo hostů své dcery). Tohle asi dost těžko chápeme, ale rozumějme tomu tak, že Lot dělá všechno proto, aby dostál své povinnnosti hostitele. Bere to vážně, jsou to jeho hosté a on chce udělat všechno pro to, aby je ochránil. Ať to stojí, co to stojí. - Jaký rozdíl, když vyspělé země ve strachu o svou ekonomiku vyhánějí cizince, jen aby naše životní úroveň náhodou nebyla ohrožena... mrtví migranti na plážích, udušení v kontejnerech – to je křik, který volá do nebe. Tzv. „pracovní síla“ z východu, pracující za minimální mzdy, bez jakékoli právní ochrany, vydaná napospas všelijakým mafiím nebo úředníkům... Sodoma a Gomora, to není jenom dávná záležitost... to je nám až příliš blízko.

Na takovém místě jako je Sodoma a Gomora ovšem platí: Kdo uteče vyhraje. Poslové nabádají Lota – vem všechny, kdo k tobě patří, tohle město bude zničeno a pojďte pryč. Jenže Lot najednou váhá.

On celý ten Lotův příběh od samého počátku slouží jako takové negativní srovnání k příběhu Abrahama. Abraham, když slyší hlas, tak jde. Lot, přestože slyší hlas a dobře vidí, jak to vypadá – váhá. Je rozpolcený. Nemá odvahu k tomu kroku víry. Je to spravedlivý, dobrý člověk – ale když má udělat krok víry tak váhá.

Když vyzývá své zetě, aby taky odešli, tak ti to považují za žert. (Jsou to holt sodomané, ale možná když vidí, jak sám Lot váhá, tak je to nepřesvědčuje. Máme-li někoho pozvat k víře, tak musí vidět, že i my sami jsme zaujati, že jsme ochotni se něčeho vzdát.)

Čas kvapí, Lot se nemá k odchodu a tak ho ti boží poslové prostě chytnou za ruku a odvedou ho. A vypravěč tam vloží krásnou poznámku - „to shovívavost Hospodina byla s ním“. Ano, někdy – často – nejsme schopni vydat se tou dobrou cestou – naštěstí je tu také shovívavost Hospodinova, která nás drapne zaruku a odvede do bezpečí – zpravidla to ovšem poznáme až mnohem později.

Jenže Lotova rozpolcenost nekončí ani tady a když ho poslové pošlou, aby šel „na horu“ (snad to můžeme chápat jako „za Bohem“, na cestu Božího království, na cestu spolehnutí víry) – tak Lot prosí – to nezvládnu, na to nemám – ať můžu jít jen tady do toho maličkého města, vždyť je maličké... - maličké jako jeho víra.) Zůstává na půli cesty, ale Hospodin mu to dopřeje.

Lotova žena – ta není ani polovičatá, ta se nedovede rozloučit se Sodomou, žije v minulosti, nechce se dívat do budoucnosti a tak zůstává zkamenělá jako solný sloup. Ježíš svým učedníkům řekne: kdo se chopí pluhu, nesmí se ohlížet zpět... Chceme-li jít cestou víry, nemůžeme se ohlížet – co všechno jsme opustili, co všechno bychom mohli mít, jak nám bylo dobře, jak jsme si mohli ušetřit starostí, nesmíme vzpomínat na plné hrnce eyptských sladkostí – takový pohled zpět paralyzuje. To bychom nikam nedošli.

Vzešlo slunce. Nad Sodomou už ne. Pro takovou nespravedlnost a zlo slunce nesvítí. Nespravedlnost Bůh nestrpí. Zdáli to pozoruje Abraham – ten který se i za to zlé město přimlouval.

Těžko v tom příběhu hledat nějaké evangelium, dobrou zprávu. Biblické příběhy nás zvou, abychom se v nich našli. Kde se ovšem najít v tomhle příběhu? Snad v oněch „mužích sodomských“, pro které nic není svaté, ani zákon pohostinnosti k příchozím? Pak tedy Pán Bůh s námi... Snad v Lotovi? Možná ano. Jakési povědomí o tom co je dobré a co zlé snad máme; a ve zcela vyhrocených situacích se třeba i vybičujeme k hrdinství (jako Lot, když chránil pocestné). Ovšem v běžnodennosti si prostě jdeme svou cestou, bez ohledu na Boží zřetele; celkem jako Lot. Být Lotem ovšem není žádná sláva - on má budoucnost jen potud, pokud ho Boží poslové vytahují z katastrof; sám druhým lidem nijak zvlášť neprospívá; na svoji životní cestu prostě nestačí, natož aby prospěl druhým...

Ještě je tu jedna postava, jakoby na okraji - ale tím důležitější: Abraham. - Na jeho cestu nás chce vypravěč očividně pozvat. Abraham, to je ten, který slyší, co říká Hospodin, a jedná podle toho. Ten, co i ve chvíli vlastního štěstí nezapomene na druhé - místo, aby se těšil ve svém stanu se Sárou (a zakládal rodinu), solidarizuje se s Lotem a angažuje se za záchranu Sodomy. Proto Hospodin Abrahamovi žehná - a v něm jsou požehnány všechny čeledi země.

A o to tu vposledu běží: dát se tím příběhem pozvat na cestu abrahamovskou. Novozákonní svědkové v této souvislosti říkávají, že se ve víře stáváme "dětmi Abrahamovými" ... i tak se to dá říct. Ten příběh nemáme číst (nebo rozhodně nejen) jako varování před cestou do pekel; nýbrž především jako pozvání na cestu požehnanou ... tu, která se spolu s Abrahamem ve věci spravedlnosti a lásky učí u Boha samého. Amen.

(Postřehy z Irska II. – Veronika Kladňáková)

Po nečekaně tuhé a dlouhé (z irského pohledu) zimě, k nám konečně zavítalo jaro. Až neuvěřitelně dlouhé 4 týdny slunečného a vskutku jarního počasí, které přerušily jen dva aprílové deštíky, se počasí opravdu vyznamenalo. Na Irsko jistě netypicky dlouhá doba stejného a neměnného počasí.

Studená zima, která lámala staré rekordy z roku 1860 v podobě -10°C někde i -15°C, zamrzlé řeky, zasněžené pláže, sníh a námraza na cestách, které se staly klouzačkou a prakticky nesjízdné autem s letními pneumatikami. Nutno vysvětlit, že rozděleni letní x zimní pneumatika zde neexistuje. Takže ptát se, jestli jste si nezapomněli “přezout” pneumatiky, nemluvě o sněhových řetězech, které by se letos v zimě jiste hodily, bylo bezpředmětné.

Zima se podepsala snad na všech běžných denních činnostech počinaje dopravou, kdy spousta lidí raději zůstala doma a vůbec do práce nevyjela, děti nechodily do školy, neboť učitelský sbor uvízl v 5cm vrstvě sněhu na silnici, zásobování bylo taktéž značně omezeno a co víc, spousta rodin a domů zůstala bez vody. Domnívám se, že termín “nezámrzná hloubka” 1.5 metru pod zemským povrchem, ktery je známý každému stavaři v ČR, je termínem naprosto neznámým v Irsku, a tak veškeré kabelové vedení, zahrnující i rozvod vody, zkrátka doplatil na umístění 15cm pod zemským povrch. Nicméně je jisté, že i když zkušenost to byla tvrdá a nelítostná, je to jakýsi varovný signál, že zima takového rozsahu to byla první po dlouhých dlouhých desetiletích, ale pravděpodobně ne poslední.

I přes škody na majetku, popraskané vodovodní potrubí, přesolené silnice s výmoly a dírami jaké známe i my doma po zimě, lidé unavení a vyčerpaní zimou netrpělivě očekávali příchod jara. Ovšem nejméně dvě skupiny obyvatel si letošní zimu opravdu pochvalovaly. Tou první byly děti, kterým se více než zamlouvalo udělat si extra prázdniny a užít si sněhových radovánek, a tou druhou byli instalatéři a opraváři aut, kteří si na nedostatek práce opravdu stěžovat letos nemohli. 

Smíme vědět o božích záměrech. Dobře víme, co je boží vůle – totiž spravedlnost a právo (v. 19), milosrdenství, věrnost. A taky víme, že tam, kde tohle chybí, tam je zle. Tam to vposledku spěje k rozvratu a zániku. Věřícímu člověku není utajeno, že tam, kde dochází k bezpráví a dostává se ke slovu lidská zpupnost, tam dochází ke zkáze obce i krajiny. Kolik velkých – zdánlivě nesmrtelných říší – už takhle skončilo. Nezůstalo po nich nic.
Žádné společenství nemusí trvat věčně. A to ovšem ani to naše církevní. Pokud se vytratí láska, milosrdenství, odpuštění, pokud pro nás přestane být evangelium tím základním, kolem čeho se tu scházíme – tak vůbec není samozřejmé, že tu budeme. Jak jsme hrdí na své (třeba reformační) otce – ale kolik jich dovedeme jenom vyjmenovat? Jak moc se oháníme biblí, ale jak málo ji známe a čteme? Jak moc jsme pro své okolí i pro sebe navzájem solí a světlem?
Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z jejich křiku, je po nich veta. Zjistím si jak tomu je. - Bůh sestupuje aby se podíval. Nedá jenom na to, co se kdesi šušká, nedá na předsudky. Neodsoudí někoho šmahem podle prvního zdání, jako to děláme my. Chce zjistit, jak to skutečně je, jestli je skutečně pravda to, o čem svědčí křik obětí. Dá si tu práci, aby jeho soud byl spravedlivý. Nesoudí někde shora, ale sestupuje dolů mezi nás a zkoumá, jak se věci mají. Zkoumá každého z nás osobně, naše pohnutky, naše srdce.
Ale jestli se věci skutečně mají, jak to vypadá, tak soud bude neodvratný. Je po nich veta.

Je tam zvláštní věta – Abraham zůstal stát před Hospodinem. Děj se tady jakoby na chvilku zastaví – Bůh tu nesdělí Abrahamovi jen tak mimochodem nějakou informaci a neběží hned dál, ale jakoby tu byl prostor na otázku. Co ty na to, Abrahame? Jak se k tomu postavíš? Co na to říkáš? Možná zůstanou oba chvíli stát v tiché hrůze nad tím, co to vlastně může znamenat. Je po nich veta…
Abraham zůstane stát před Hospodinem. Jakoby mu chtěl zabránit v cestě. A říká: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého?“ To, že se Hospodin svěřuje Abrahamovi se svými záměry, to neznamená, že to Abraham vezme jako pouhou informaci, že jen sklapne podpatky a řekne – buď vůle tvá… Dokonce by si mohl říct – „dobře jim tak, konečně mají ti bídáci v Sodomě, co si zasloužili. Konečně Lot pozná jak hloupě si vybral...“ Ano, tak by to snad bylo normální, „ať si každý dostane co zaslouží. A když se kácí les, tak holt létají i třísky“. Jenže tohle Abraham neřekne. Kvůli tomu se přece na cestu víry nevydal, aby opakoval lidová moudra.
Co je to za spravedlnost, když to třeba odnesou i nevinní? Tohle si skutečně Bože přeješ? Takhle jedná Soudce světa? Copak spravedliví na tom mají být stejně jako bídáci? Co když je tam 50 spravedlivých – to zničíš to město i s nimi? To bys přece neudělal, copak takhle může soudit Soudce vší země?! Copak i u tebe platí princip kolektivní viny? Jednou jsi Němec, tak budeš vyhnán. Jsi muslim? – pak tedy fanatik a terorista. Jednou jsi cikán, tak jsi zloděj a nemakačenko. Jednou jsi důchodce, tak jsi reptal a volíš levici. Všichni mladí jsou nezodpovědní…
Ale Abraham jde dokonce ještě dál, nejenže by bylo nespravedlivé, aby to spravedliví odnesli spolu se svévolníky, ale dokonce: Copak tomu místu neodpustíš, přestože je v něm 50 spravedlivých? Spravedlnost, podle které by měl soudit Soudce světa je podle Abrahama v odpuštění. Ne, že by těch 50 spravedlivých mělo být zachráněno a s ostatními si dělej co chceš, ale – copak tomu místu neodpustíš pro těch padesát spravedlivých?
Vždyť padesát spravedlivých – to není málo, ti třeba dokážou ty ostatní časem přesvědčit. Padesát spravedlivých přece znamená, že to místo ještě není tak zkažené, že ještě je na čem stavět. To přece stojí za to dát mu ještě šanci.
Jde tu v tom příběhu také o to, jestli spravedliví nemají šanci ještě něco ovlivnit k dobrému, i když jsou v menšině. A dokonce, jestli nestojí za to, kvůli pár spravedlivým odpustit i těm ostatním. Ne soud jako trest za hřích, ale soud jako vyhledání toho dobrého, co je tak vzácné, důležité a nenahraditelné, že stojí za to odpustit i zlé. Ne princip kolektivní viny, ale princip kolektivní milosti…
A Hospodin řekne – Ano. Jestli tam najdu padesát spravedlivých, odpustím tomu městu.
Bůh dává Abrahamovi šanci promluvit (to přece patří k důvěrnému vztahu) – a dokonce se nechává ovlivnit (i to patří k důvěrnému vztahu). Bůh nestojí o věřící fanatiky a fatalisty, kteří se spokojí s tím, jak se věci mají, nebo si snad dokonce přejí, aby prohnilý svět propadnul nějaké zkáze. Naopak – stojí o Abrahamy a Mojžíše, o Jóby, kteří se mu odvážně postaví a řeknou – takhle ne, takhle přece nemůže Bůh jednat. A on jim dá za pravdu. Takhle Bůh skutečně nejedná. Pro těch padesát spravedlivých odpustím…
Abraham ovšem tuší, že 50 je moc – a tak po orientálním způsobu, v odvaze víry, smlouvá se samotným Hospodinem – Jsem jen prach a popel… ale co když jich tam bude do té padesátky pět chybět, i tak bys to město zahladil? - Nezahladil. Nehněvej se a co když jich bude jenom 40? Co když 30? co když jen 20? A nezlob se, ale co když tam bude jen deset spravedlivých, i tak zahladíš to město? Nezahladím kvůli těm deseti… To je síla.
Síla přímluvné modlitby, která jde až na hranu, která je projevem lidského zájmu o druhého, o svět, o spravedlnost. Víra, která zápasí s Bohem. Všimněte si také, že tam vůbec Abraham neprosí za Lota, tam vůbec nejde o nějakou soukromou, rodinou záležitost. Nepřimlouvá se za Sodomu proto, že tam má příbuzného, nebo že by to místo měl rád. Přimlouvá se prostě proto, že se nemůže smířit s tím, že by svět měl vypadat tak, jak vypadá, že by nad spravedlností a milosrdenstvím měla vítězit zkáza a odplata. Přimlouvá se za ty, kdo si to vůbec nezaslouží.
Je to síla, jak odvážně jde Abraham ve svém smlouvání, ve svých přímluvách až na hranu – ale zároveň zná míru. Nechce si něco vydupat za každou cenu. Staví se Bohu do cesty, obrací se k němu, smlouvá s ním – ale nepřekročí tu úzkou hranici, kdy už by nešlo o víru, ale o snahu Pánu Bohu něco předepisovat – anebo dokonce jeho rozhodnutí odmítnout, říct, že je nespravedlivý. Kde by se z toho důvěrného vztahu a rozhovoru stal pouze Abrahamův monolog. On ten Abrahamův rozhovor s Bohem se vlastně odehrává v otázkách: Zahladil bys? Zničil bys? Neodpustíš? Těm kdo se ptají a nestojí si tvrdošijně na svém, těm Bůh dává odpověď.
Abraham skončí na deseti spravedlivých. Deset spravedlivých, ti by ještě mohli zachránit město. Dál už se neodváží. Možná už dál nemá naději. A z pokračování víme, že se tam ani těch deset nenalezlo – jen Lot a jeho rodina byli zachráněni.
Z tohoto příběhu židé odvozují, že kde se sejde deset židů – tam se může konat bohoslužba, tam může vzniknout náboženská obec. Je za tím krásná představa - tam kde se najde alespoň deset těch, kteří berou Hospodina vážně, řídí se jeho zákonem, tam je šance, tam je naděje. Těch deset může být pro město požehnáním. Docela málo stačí. A kdo ví, jestli my tu nejsme jenom proto, že někde kolem nás je pár spravedlivých, díky kterým stojí za to, aby tu něco ještě bylo. Kdoví jestli tu nejsme jen proto, že se za nás nějaký Abraham přimlouvá. Ale, když už tu jsme, tak i proto, abychom se spolu s Abrahamem také přimlouvali.
Zvlášť když víme, že Bůh šel ještě dál. Ne deset spravedlivých – ale jeden jediný spravedlivý mu nakonec stačil, aby kvůli němu bylo všem lidem odpuštěno. Aby celý svět dostal šanci. Tak daleko si Abraham ve svém zápase s Bohem netroufl jít. V tom je ale hloubka a síla evangelia, že pro toho jednoho jediného spravedlivého, který byl ukřižován mezi nespravedlivými, pro toho jednoho jediného život pokračuje a má naději. Stačí málo a Boží království roste. Na to se můžeme spolehnout. Amen

„Velebím tě, Otče, Pane nebe i země...“ Může být - že naše svědectví někoho (nebo dokonce nikoho) neosloví - ale tím se přece neboří svět, ani se nemusí rodit hýčkat blbá nálada - ještě jsme tu přece my, kteří Pána Boha můžeme velebit, chválit, děkovat, poslouchat, radovat se, že jsme ho směli poznat jako Pána nebe a země. Myslím, že někdy máme až přehnanou starost o to, že ti ostatní (podle nás) říkají Pánu Bohu NE, až zapomínáme na to, že vždycky je tu alespoň jeden člověk, který může říkat ANO. Totiž já.
Druhá zvlátnost - Velebím, tě, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým...Ano Otče, tak se ti líbilo… Chápu, že by se dalo velebit, že maličkým je zjeveno, ale proč i to, že moudrým a rozumným je skryto? Nebylo by lepší, kdyby i moudrým a rozumným bylo zjeveno? Opět to možná trochu mírní naše představy, že evangelium musí zasáhnout všechny, a že když všechny nezasáhne, tak děláme něco špatně. Nemusí to tak být. Zdá se, že někdo zůstává pro evangelium prostě hluchý. Srdce zavřené. Paradoxně ovšem ti, u kterých by člověk čekal, že přijmou, pochopí, právě těm zůstává Ježíšovo tajemství skryto. Lidi do kterých vkládáme očekávání nereagují. Naopak ti, od kterých se to moc neočekává, kteří by zůstali na okraji - těm je zjeveno… To je důvod k úžasu a vděčnosti, jak jsou Boží cesty překvapivé a dobré.
Kdo jsou ti moudří a rozumní? Určitě to není namířeno proti intelektuálům, už vůbec ne proti vědě. Však také protikladem tu není hlupák nebo prosťáček, nevzdělanec - ale „maličký“ - doslova „nemluvňátko“. Vyjádřena je tu spíš pokora, odkázanost na druhého - tady na Boha. Moudří a rozumní tady budou ti, kdo si na tom, co vědí a znají, zakládají natolik, že už nechtějí slyšet něco nového. Problém moudrých zde je v tom, že mají tendenci se zavírat do své moudrosti. Že nejsou dost otevření Boží moudrosti, protože mají tu svou. Nejsou dost otevření, protože jim všechno musí zapadat do jejich uzavřených systémů, které si vytvořili. Zatímco skutečná moudrost by byla spíš otevřenost a připravenost, že věci přicházejí jinak, než jsme čekali. Moudří a rozumní, o kterých se tady mluví, jsou ti, kdo mají hotový svůj názor, své hodnoty, své postoje - a už je nehodlají měnit. Nechtějí naslouchat něčemu dalšímu. Vůbec to nesouvisí s mírou inteligence a vzdělanosti - jsou i naprosto hloupí a nevzdělaní lidé, kteří jsou úplně uzavřeni čemukoli novému. Mudrlanti s jasným a neměnným názorem, na který jim nikdo nesmí sahat, byť byl sebehloupější. Maličcí jsou naproti tomu ti, kdo se oslovit nechají. Nebrání jim v tom nějaký jejich naučený a zažitý systém. Nejsou tak namyšlení, aby si mysleli, že vědí všechno. Nemají či nepočítají si zásluhy, které by jim nalhávali, že už nic víc nepotřebují. Naopak vědí, že jim toho dost chybí. A proto mohou být osloveni.
Asi se nám to spojí s Ježíšovými slovy o tom, že maličkým (dětem) patří Boží království. Veliká výhoda dítěte je, že je učenlivé a tvárné. Dokáže přijmout, že věci jsou jinak, než si myslelo. Zatímco dospělý moudrý muž (nebo žena) na vrcholu svých intelektuálních schopností už přece ví, jak věci jsou, a neumí strávit (nebo si dokonce ani všimnout), že by případně mohly být jinak. Dospělý teolog předepisuje i Bohu, jak má jednat. Zatímco teolog, který zůstane dítětem, si všimne, že Bůh si jedná tak, jak chce on. A dokáže přijmout dokonce i to, že tohle Boží jednání je nejspíš moudřejší, než takové, které bychom mu nejraději předepsali my.

Všechno mi bylo předáno od mého Otce a nikdo nepoznává Syna než Otec ani Otce nepozná nikdo než Syn, a ten, komu to Syn chce zjevit. Ježíšovo svědectví o Bohu a božím království je rozhodující - opět - my dost často máme spoustu představ, jak takové boží království vypadá, co mu slouží. To je ta naše moudrost a učenost - ale o tom, jak to skutečně je, se můžeme dozvědět pouze od Ježíše. Ten jediný nám svědčí o Bohu, ten jediný o něm něco podstatného ví. Od něj si máme (můžeme) nechat si otevřít oči pro něco, co si sami dost dobře představit neumíme, a někdy ani nechceme. Odpuštění hříchů, láska k nepřátelům, zvláštní a překvapivá boží spravedlnost… Kristova cesta oběti a sebeodevzdání.
Snad si také vzpomenete, že to slovíčko „poznat“ má v bibli docela zvláštní význam - používá se někdy pro vyjádření toho nejužšího vztahu mezi mužem a ženou. Souvisí to i s prožíváním - poznat Boha neznamená jen něco vědět, ale něčím žít, něčím se nechat proměňovat, ovlivňovat. Není to jen teoretická záležitost.
A opět je tu důraz i na to, ze které strany přichází to poznání, ze které strany přichází víra - není to něco, čeho bychom se mohli nějakým svým úsilím dopracovat, naučit se tomu, vysloužit si to. Někoho jiného k ní vychovat - víra je dar. Jistě můžeme pomoci tomu, abychom my sami, nebo ti kdo jsou okolo nás, byli pro tento dar otevřenější - ale nakonec je to stejně Bůh sám, kdo k víře otevírá oči. Kdo dává poznat a pochopit.

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží…
Na závěr oddílku útěšné slovo o odpočinutí. Jistě si tu můžeme doplnit různá břemena, pod kterými se lidem mohou podlamovat kolena a která nás mohou zavalovat. Ježíš nabízí odpočinutí. Nabízí nový pohled na věci a události. Pohled, který odebírá tíhu všemu, co by mohlo člověka dusit. Učí nás vidět věci ve světě jiným pohledem. Pohledem, ve kterém je prostor pro odpuštění, pro naději - a to dovede odlehhčit kdejaká břemena.
Ale ten výrok je zřejmě ještě konkrétnější. Jsme hodně zaměření na výkonnost - něčeho dosáhnout, někam to dotáhnout, něco pořádného za sebou zanechat. Něco si zasloužit. A někdy se nám podaří tohle výkonostní uvažování přenést i do pohledu víry, do pohledu na život. I před Bohem si přece musíme něco zasloužit, něco si odpracovat, ukázat, že si jeho přízeň zasloužíme. A někdy se z toho stává břemeno, které tíží až moc. To když nezvládáme, když něco pokazíme, to když třeba na poli misijním nemáme úspěchy, které bychom chtěli (nebo si myslíme, že bychom měli) mít a teď z toho máme mindrák. A dost často tahle břemena přehazujeme i na druhé (a někdy si to snad ani neuvědomujeme). Království Boží jako něco, co si musíme zasloužit, odpracovat. Tak nějak si to začali představovat farizeové - dodržování Božího zákona říkali také „nesení jha zákona, vzít na sebe jho nebeského království“. Původně to jistě bylo jho radostné, vždyť zákon jim daroval Hospodin na cestě z otroctví ke svobodě v zaslíbené zemi. Jenže radost se kamsi vytratila, zato přibylo různých zákonů, nařízení a směrnic - jho, které je potřeba nést a zatnout zuby, protože když neponeseš, tak to se teda Pánu Bohu nebude líbit a pokud tě náhodou nepotrestá on, tak tě potrestáme my. Nebo se na tebe budeme aspoň dívat jako na pohana. (Abychom farizeům nekřivdili, tak tohle uvažování pak převzalo a přebírá spousta křesťanů po nich). Jenže Ježíš říká - tak vy, co už nemůžete, s tímhle břemenem pojďte ke mně. Já vám dám odpočinout. Mě nemusíte nic dokazovat žádnými náboženskými ani jinými výkony. Já vám nabízím odpočinutí, u mě můžete načerpat, já vám nebudu kontrolovat, kolik jste toho kdo odpracovali. O výkonech to skutečně není. 
Ne že bych vám nabízel sladké nicnedělání, to ne. Když si odpočinete, tak já vám dám jho jiné. Moje. Jsem tichý a pokorného srdce - tedy - vaše jho je následovat mě, jít za mnou - právě v té tichosti a pokoře, která neklade na druhé nároky, ale snaží se z snímat břemena. Nést je spolu s nimi. Vždyť i já nesu ta vaše břemena s vámi.
A naleznete odpočinutí svým duším - když přestanete po druhých a po sobě něco vyžadovat, hodnotit sebe i je a budete sledovat a následovat mou cestu, najdete pokoj. I kolem sebe pak budete šířit pokoj. To jho, které vám nabízím netlačí a břemeno netíží. A jestli ano, tak to zahoďte - kdo ví, co to vůbec nesete. A pojďte si raději ke mně zase na chvíli odpočinout. Já vám dám odpočinout a pak třeba s nějakým jiným nákladem vám to půjde líp. Amen