Nastěhovalo se k nám do kostela ptáčkové a udělali si tu hnízdečko. Možná bude potřeba víc uklízet a možná nás budou sem tam rozptylovat při kázání. Nejsme ovšem prvním kostelem, kde se tak stalo – Vždyť i vrabec přístřeší si najde, vlaštovka si staví hnízdo u tvých oltářů, aby svá mláďata zde uložila, Hospodine zástupů, můj Králi a můj Bože! četli jsme v 84. žalmu. Už před pár tisíci lety podobná (obyčejná) událost možná inspirovala žalmistu. Byť bude možná s úklidem víc starostí, je to pro něj příležitost vyjádřit úžas, stává se to pro něj podobenstvím – i ti obyčejní ptáci jakoby věděli, že to nejlepší místo je tam, kde přebývá Hospodin, kde se jeho jméno chválí, a kde se naslouchá jeho slovu. Ano, i ti ptáci, dobře vědí, kde se usadit – chtělo by se ptát – proč člověk ne?
Není to ojedinělé místo v bibli, kde je zvíře příkladem pro člověka a někdy dokonce jedná rozumněji než on – vzpomeňte na Balámovu oslici, která nechtěla nést svého pána, když se vydal na cestu, která byla proti Boží vůli. Anebo lidové betlémky, kde vedle Ježíšových jeslí stojí také nějaký dobytek – to sice v evangelijích není, ale dobře to vychází ze starozákonního Izajášova proroctví: Vůl zná vého hospodáře, osel jesle svého pána - mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý...Asi by bylo lákavé se na začátku zeptat: Kdo z vás se těšil do kostela? Ale takové osobní otázky vám přece jen nechci dávat. Důležité je, že jsme tady. Možná důležitější, než si uvědomujeme, než si dovedeme představit. O tom je taky ten žalm, který jsme právě četli.
Zkusme se jím nechat inspirovat: Jak je příbytek tvůj milý, Hospodine zástupů! Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu! Ti, kteří složili tuhle píseň, se do chrámu, na bohoslužby, na setkání s Hospodinem doopravdy těšili – a těšili se doslova celou svou bytostí „má duše zmírá steskem, mé srdce, mé tělo plesají...“ Žalmista se nemůže dočkat, kdy už tam bude. Dá se předpokládat, že do chrámu musel jako poutník putovat odněkud zdaleka a dostal se tam tak jenom jednou za čas. O to je mu to vzácnější, o to víc se tam těší. A stojí mu to za to putovat takovou dálku. Stejně jako stálo našim předkům chodit pěšky z kdoví jaké dálky a za každého počasí.
A tady se žalmista chytí toho obrazu vrabce, co hledká domov a vlaštovky, která si staví hnízdo a vyvádí mladé u oltáře v Hospodinově chrámu – každý tvor někde hledá domov, hledá ty nejlepší podmínky, kde by vychovával mladé, dal jim něco do vínku. A je mnoho způsobů, kde domov najít, je mnoho způsobů, jak vychovávat děti, k čemu je vést – žalmista nás nenechává na pochybách, kde on nachází své místo: „Blahoslavení, kdo přebývají ve tvém domě – stále tě chválí.“ Čiší z toho radostné vědomí toho, že člověk do Hospodinova domu patří, že tam má své místo. Jistota, že nás Bůh bere ne vědomí, že se k nám laksavě a milostivě sklání. Že právě tady člověk nachází to pravé.
A stojí tu za zdůraznění - Proč se tak těší do chrámu, na co se tak těší, co ho tam láká? Co vlastně nás sem táhne? Na co se můžeme těšit? Na skvělé kázání? Na to že nás něco hluboce osloví? Že s námi zacloumá Duch svatý? Nebo snad na príma partu lidí, se kterou se člověk rád setká? Že načerpáme nějakou posilu do života, že dobijeme baterky? Že nám to něco přinese? - to všechno možná také, ale dovolím si říct, že v žádném případě především: Blaze těm, kdo bydlí ve tvém domě, mohou tě zde vždycky chválit. To je ten pravý důvod, pro který se tam žalmista těší – on tam nejde kvůli sobě, kvůli nějaké své více či méně zbožné potřebě, kvůli touze něco si odnést, něco načerpat, něco prožít – ale jde tam prostě kvůli Pánu Bohu. Poděkovat, chválit, naslouchat. „Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě“. Proto jsou na tom vrabec a vlaštovka tak dobře – mohou bez přestání chválit, mohou být bez přestání u toho podstatného, mohou své děti vychovávat v tom, co je podle reformovného vyznání tím hlavním úkolem a smyslem našeho pobývání na světě: žít k Boží oslavě.
To je myslím ten hlavní důvod, proč chodíme do kostela, na bohoslužby, proč jsme sem zváni – abychom Pána Boha chválili – rozličným způsobem – ano, třeba už jenom tím, že se zvedneme a přijdeme – dáme najevo, že nám Pán Bůh stojí za to, abychom odložili své - jistě strašně neodkladné - záležitosti a šli. Kvůli mnoha jiným věcem jsme schopni vynaložit větší aktivitu a více si odříct, tak proč ne kvůli tomu, abychom mohli přijít a poděkovat Pánu Bohu. Není snad za co? A je vůbec něco důležitějšího, než tohle?
Člověk přichází do chrámu, aby Hospodina chválil a oslavoval. Aby od něj přijímal dobré dary a aby za ně děkoval. A žalmista má za to, že ti, kdo to dělají, dělají dobře. Že jsou blahoslavení. Dokonce z toho žalmu můžeme zaslechnout, že právě tady pramení svoboda člověka (možná proto je také napadla ta vlaštovka – v hebrejštině je pro vlaštovku a pro svobodu stejné slovo). Nevím, jestli se vám zdá, že jít do kostela je výrazem svobody. A přece je to to nejsvobodnější, co člověk může třeba v neděli ráno udělat. Ono - když se v neděli dopoledne budete dívat na televizi – věnujete svůj čas a svou svobodu tomu, co tam běží... A když ráno nevstanete, neděláte si, co chcete – ale jste otrokem své lenosti nebo včerejší pařby. A když nutně potřebujete i v neděli pracovat – je v tu chvíli práce vaším bohem... A tak dále.
Do kostela se totiž – a to tu dnes taky má zaznít – do kostela se nemusí. Do kostela se nemusí, do kostela se naopak může, a je to veliká výsada. Člověk je někam zván – a zve nás sem Pán Bůh sám, ne farář – i ten je zván. Do domu Hospodinova můžou přijít všichni, nikdo nikoho nekádruje. Jiří Voskovec kdysi řekl: Doma je tam, kde když tam chceš jít, tak tě musí pustit. - Sem nás vždycky pustí. Jsme zváni jako domů – můžeme se tu radovat a vyprávět o tom, co jsme zažili a co nás těší – můžeme sem ale taky unavení a smutní, když se nám nechce ani mluvit – a můžeme sem i tehdy, když se nám něco hodně nepovede a nejradši bychom chodili kanálama.
Tady, v Boží přítomnosti můžeme být sami sebou. Nemusíme – a ani nemůžeme – si na nic hrát, nemáme na koho machrovat. Tady můžeme hledat sílu i dobré nasměrování.
Myslím, že každý z nás máme a budeme mít ve svém životě řadu cest, po kterých jsme se vydali – a nakonec se ukáže, že to nebylo až tak dobré, jak jsme si mysleli. V tom žalmu čteme, že dobrý směr je právě k Hospodinu. Kdo k němu přichází, kdo se k němu obrací, dělá dobře.
Žalmista se těší, až bude v chrámě, spolu s dalšími tam putuje, aby chválil – a ejhle „když dolinou balzámovníků se ubírají, učiní ji prameništěm... pokračují stále s novou silou...“ Už na té cestě, která je nesena vidinou setkání s Hospodinem, dochází k proměně. Není jasné, co to ta dolina Balzámovníků přesně byla a kde, ale zdá se že neznačí nic dobrého: sucho, pláč, nářek (i to balzamování nám nějak asociuje smrt) – a přece: I ta vyprahlá země se stává prameništěm vod, pláč se mění v radost, co se zdálo nepřekonatelné se najednou dá zvládnout, člověk dostává sílu k novým úkolům, když cílem jeho putování je setkání s Hospodinem.
Ono tu nakonec dochází i na ty naše potřeby, dochází k tomu, že nabíráme sil, že tu vytváříme společenství, které člověka také nese, nacházíme povzbuzení, duchovní zážitek... ale myslím, že se to rodí právě tehdy, když to máme uspořádané v tom správném pořadí (ve smyslu „hledejte nejprve Boží království“). Snad právě proto, že člověk v tu chvíli, když chválí Hospodina, zapomíná na sebe. Když si uvědomuje a vyznává, že sám není cílem všeho, tak se ledacos dá vidět v jiném světle. Když vyznáváme, že Bůh je štítem, tak to, co by na nás mohlo jinde útočit, ztrácí svou sílu. Když přestáváme vidět jenom sebe, zahlédneme vedle sebe i druhé a to, co potřebují. - A to všechno je zase znovu důvodem k vděčnosti, k chvále a díkům.
Jak jsou milé tvé příbytky Hospodine zástupů... den ve tvých nádvořích je lepší, než tisíce jinde, raději chci stát před prahem domu svého Boha, než prodlévat ve stanech svévolnosti.
Kéž bychom se tímhle nechali od žalmisty nakazit. Amen
