Ty dva texty mají jedno společné. Je to nasměrování - výhled ke Kristovu příchodu. Ne k tomu betlémskému, ale k příchodu druhému, k příchodu ve slávě a v plnosti. To je ten čtvrtý příchod, který známe z Písma jistot – podle písně Lukáše Pražského. Druhý Advent, který si připomínáme v adventním období. Trochu na něj zapomínáme.
Adventní období se nám stává pouhým obdobím přípravy na vánoce – to je trochu zavádějící a ochuzující. Na oslavu prvního příchodu Ježíše Krista, na vtělení, se jistě připravujeme – ale stejně tak (ne-li víc) nás advent připravuje a odkazuje na Kristův příchod do našich srdcí (opět slovy písně) a na jeho druhý příchod. Víme, že Kristus přišel, proto spoléháme na to, že k nám stále přichází (v Duchu svatém) a nakonec přijde v plnosti. A s ním nové stvoření. Nenechme si advent scvrknout na tu neurčitou sváteční náladu, která nakonec někdy nepotřebuje ani toho Ježíška v jesličkách.Bez očekávání druhého Kristova příchodu se víra neobejde. Ztratila by své směřování, zacílení. Ztratili bychom se ve své současnosti, v zajetí každodennosti. Víru činí vírou také to, že vidí dál než jsou pouze naše současné životní komedie či tragedie, životní výhry a prohry, úspěchy a neúspěchy, štěstí či neštěstí. Dovede zvednout oči a vidět za obzor, odkud k nám přichází Kristus a s ním jeho království. To je přece obrovská motivace, povzbuzení i útěcha. Jsme nasměrování do budoucnosti, něco očekáváme – přesněji někoho očekáváme – a to dává našemu životnímu úsilí radostný a nadějný rozměr.
Žijeme mezi dvěma příchody. Tím prvním, který pro nás otevřel spásu a tím druhým který ji završí. To je zarámování našich životů, které nám dává ten pravý pohled na věci. Chrání nás před tím, aby se nám vánoce staly jen prázdnou připomínkou jakési dávné události v historii (která pro nás už má jen význam v podobě zajímavého folklóru). Dává nám to i ten správný pohled na všechno okolo nás, na hodnotu mnoha věcí a činů. Vše poměřujeme právě ve světle toho, že Kristus přijde.
Církev měla s druhým Kristovým příchodem už od počátku trochu problémy. Někteří křesťané byli do toho budoucího Kristova příchodu natolik zahleděni, že už je současnost vůbec nezajímala. Neměla pro ně cenu. Nezajímali se o dění okolo sebe, někteří snad dokonce ani nechtěli pracovat – vždyť přece Kristus přichází, tak proč se ještě o něco starat. To nemá cenu. V dějinách se to mnohokrát opakovalo, blouznivci očekávající brzký konec světa opouštěli společnost a její řády. Po pravidle to ale skončilo nějakým úletem, nebo tragédií, nebo mravní nevázaností. (vzpomeňme na husitské adamity) Takovým ovšem apoštol Pavel píše – „Kdo nepracuje, ať také nejí.“ Hezky do důsledků, se vším všudy, když vám je život příliš světský a pozemský, tak se od něj zkuste oddělit docela. Nechcete pracovat, je to moc světské, máte vznešenější starosti – no tak ale ani nejezte. To je úplně stejně světské a přízemní. – třeba uvidíte, že takhle to nejde. čekat na Krista neznamená úplně všeho nechat, opustit všechny společenské vazby a utéct někam do ústraní. Spíš naopak. Nadějné očekávání Kristova příchodu má být motorem pro to zkusit něco udělat, tam kde jsem. Připravovat cestu Páně, slovy Izajáše. Ne náhodou je druhý příchod spojován také se soudem. Na soudu se ukáže, co stálo za to, kdo byl na které straně. I to co bylo ve skrytu vyplave na povrch. Uvidí se, kdo skutečně táhl Boží káru a kdo se nechal jenom vézt.
Na druhé straně byli křesťané, kteří byli zklamáni z toho, že Kristus nepřichází. Už dva tisíce let nepřichází – a to se pak může to nadějné očekávání vytratit a člověk propadne do rezignace a stereotypu. Už nic nového nečeká. Nic se nemění, nic nemá cenu, člověk nemůže nic udělat. Vytrácí se naděje. To je nám někdy možná bližší, než ta první deformace. Ale církev, která přestává čekat Kristův příchod, která se usadí a zabydlí, rezignuje, ta začne umírat – byťsi kartotéky byly ještě nějaký čas plné a sborový program stále běžel.
Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně. Slyšíme z epištoly Jakubovy. K očekávání na Kristův příchod patří trpělivost. Problém nás lidí je, že nám často trpělivost schází. Je těžké čekat, když nevíme, kdy něco přijde. Vidíme to na dětech (ale nejen na nich) – nějakou dobu před vánocemi se dovedou překonat a sekat dobrotu, aby pod stromečkem nebylo prázdno. Ale ono to funguje právě jen těch pár týdnů či měsíců. Když je jasný termín, do kdy se musíme přemáhat, tak to jde. Jenže tady se po nás chce – buďte trpěliví, až do příchodu Páně. To je dost neurčité. Daleko náročnější. Ale nedává nám to odpustek k tomu rezignovat. Nechat běžet svět ve svých kolejích, nechat běžet své životy tak, jak jsou (vždyť o sobě dobře víme, že je tak těžké se sebou něco udělat). Buďte trpěliví – doslovně přeloženo – Buďte dlouhodeší – mějte dlouhý dech. Tohle není trpělivost flegmatika, který se hned ze vším vyrovná, protože věci neprožívá. Ani pasivní odevzdanost toho, kdo se se vším smíří, podřídí se osudu, protože mu nic jiného nezbývá. Tahle biblická trpělivost, dlouhodechost je spíš vytrvalostí závodního běžce, který vědomě mobilizuje všechny síly, aby doběhl. Který pravidelně trénuje a posiluje, aby mu vydržel dech až do konce. Který se nevzdává, když přijde stoupání, když ztratí cestu. Který by už možná nejraději všechno vzdal, ale přesto nechce závod vzdát před cílem. Cíl ho přitahuje.
Jakub tu přidává obraz rolníka čekajícího na drahocennou úrodu. Rolník přece trpně nečeká, jestli mu něco vyroste či ne, ale to čekání prokládá okopáváním, hnojením, tříděním. Nevzdá to, když se zdá, že nic nevyroste, někdy to nevzdá, ani když se úroda nepodaří. Zaseje znovu. Úroda bude. To ho žene k práci, dodává mu to naději, že jeho práce má smysl. I kdyby všechno svědčilo proti, tak čeká úrodu. Jinak by přestal být rolníkem.
I vy tedy čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko. To je Jakubovo povzbuzení. Jako rolníci pracujte tam, kde jste; co vám Kristus přikázal, to čiňte a spolehněte, že je blízko. Už to nebude trvat dlouho, přijde a vaše dílo završí. Když závodník ví, že cíl je blízko, dá dohromady všechny zbytky sil. Stejně tak křesťan, když ví, že Ježíš je blízko. Naším životním heslem není „Už je všechno za námi“ – ale radostné – „Pán je blízko! Všechno je před námi.“
Pán je blízko. Trochu překvapivě se takto křesťané povzbuzují už 2000let. Pro mnohé bylo zklamáním, když se Pánova blízkost trochu oddálila a konec světa nepřišel. Díky tomu jsme ovšem i my směli poznat Krista a přidat se k jeho lidu. Možná proto ještě čeká.
Víme také, že konec není v našich rukou. Nedržíme v rukou Boží čas. Pán je stále blízko a může přijít jako zloděj v noci. Konec je na spadnutí a my se musíme naučit dlouhodechosti.
Nový zákon, celá bible končí tímto nasměrováním, výhledem. To poslední, co Ježíš v Písmu říká(četli jsme v knize Zjevení), je ujištění: „Ano, přijdu brzo“. A poslední slova, kterými na to církev odpovídá jsou slova toužebného očekávání po naplnění: Amen, přijď, Pane Ježíši! Pronásledovaní, mučení a zmatení křesťané tam slyší Ježíšovo ujištění. Přijdu brzo. Nevíme kdy, nemáme kalendář posledních dní, ale máme Ježíšův slib a to nám stačí. My se toho smíme chytnout – ano přijď! V tom zvolání, přání a modlitbě se ozývají všechna naše očekávání, touha po cíli, po smyslu a naplnění života, po smíření všech neřešitelných rozporů a situací, touha po bezpečí domova.
Takové zvolání – modlitba, která je adresována přicházejícímu Kristu, je nakonec prostředkem, který posiluje a udržuje tu naši dlouhodechost. Přijď již Pane. Někdy je to radostné zvolání. Jindy možná jen takové zaúpění z posledních sil. Ale to nevadí. Jde o to, ke komu zvolání míří. K tomu který přišel. Přichází a přijde.
Přidejme se k tomu volání, třeba spolu s Janem Amosem Komenským:
Přijď nejtouženější Obnoviteli! Přijď, slituj se nad našimi sisyfovskými pracemi a učiň konec našim přeobtížným a vždy bezúspěšným námahám. Uslyš nářky nejen naše, svých synů, ale i veškerého svého stvoření. Osvoboď od nicoty a od otročení špatnosti ve svobodu slávy synů Božích. Přijď králi slávy, kníže míru a vydej zemím žádoucí světlo, mír a spásu, aby všichni mohli vidět nebesa na zemi“. Amen
