Byla to tam Sodoma Gomora... pod úslovím spojeným s těmito dvěma slovy si povětšinou představíme nějakou hodně pikantní mravní nevázanost. Něco strašného, co si nakonec snad ani v těch nejodvážnějších představách nedovedeme představit. Mravní rozvrat. A nějak nám to povětšinou souvisí se sexem. Jenže ono tady lidové povědomí o tom, co je Sodoma Gomora funguje podobně výběrově jako naše média. Vybere si to, co je nejzajímavější a pikantní – to podstatné většinou nestojí za zmínku...
Zapomeňme na pikantnosti a sledujme, o co v biblickém příběhu skutečně jde. Ten příběh začal už v minulé kapitole, kdy za Abrahamem přišli poslové, aby mu zvěstovali radostnou novinu: tvá žena počne a budeš mít syna. Hned s tím se ale dozví méně radostnou novinu – z měst Sodoma a Gomora stoupá k Hospodinu křik, který nesvědčí o ničem dobrém. Zřejmě je to křik obětí, které se nemohou dovolat spravedlnosti. A jestli je ten křik oprávněný, jestli je ta sodomská nespravedlnost opravdu do nebe volající a hřích tak velký, tak to město bude zničeno. Jestliže není dodržováno právo, jestli se člověk stává člověku vlkem a o Boha se nestará... no tak to je konec. Hospodin to tak nenechá. Jenže Abraham – místo aby se běžel se Sárou radovat z nového slibu – tak se za ta místa přimlouvá – možná se tam prý najde pár spravedlivých a to by přece stálo za to, dát všem ještě šanci. Bůh souhlasí. Uvidíme jak to dopadne.
Boží poslové (a v nich sám Hospodin) přicházejí do Sodomy. Inspekce začíná. Je večer. V bráně města sedí Lot – a když pocestní přijdou, uctivě je pozvě k sobě. Vzpomeňte - takhle přesně to udělal téhož poledne Abraham, když za ním ti poslové přišli. Snad se od Abrahama Lot přece jen něco naučil – hosty je potřeba přijímat, „host do domu – Bůh do domu“. A v tomhle příběhu to platí dvojnásob (a jak se píše v epištole Židům – „takto někteří, aniž to věděli, měli za hosty anděly“). Přestože se cesty Abrahama a Lota rozdělili, přestože Lot dal přednost dobrému bydlu před nezajištěnou cestou za Božím hlasem – tak je to dobrý člověk. Spravedlivý. Je to varování, abychom se nepovyšovali (anebo nermoutili) nad těmi, kdo třeba opustili od společenství víry – může být, že právě oni jsou ve zdivočelém světě těmi jedinými, kdo se ujme cizinců, kdo se postará o bezdomovce, upozorní na nebezpečí, zastane se nevinných proti přesile. A možná nás všechny zahanbují.
Lot sedí v bráně – v branách města probíhaly soudy, zasedala rada starších, přijímali se hosté... to je další vypravěčův náznak – ano, Lot se stará, Lot je odpovědným občanem, je tam, kde se odpovědnost projevuje, stará se o věci veřejné, o věci společnosti a společenství. Spravedlivý, který bdí nad městem.
Poslové chtějí přespat v bráně – bylo to tak zvykem a koneckonců tak nejlépe mohou poznat, jak to ve městě vypadá. O stavu společnosti může vypovídat i to, jestli se člověk může beze strachu v noci procházet po městě, jestli si můžu dovolit nechat odemčený dům či auto... Lot ovšem tuší, že něco takové se v Sodomě dělat nedá. Velice na ně naléhal, a oni se nakonec pozvat nechali.
Připravil jim hostinu, dal napéci nekvašené chleby a pojedli... Poskytnout pohostinství patří k tomu nejdůležitějšímu a nejzákladnějšímu, co může člověk udělat. Pro Izrael je to dokonce příkaz – poskytovat pohostinství příchozím, starat se o cizince. Izraelci si pamatují, že sami byli jenom hosty – ať už v Egyptě, nebo i jako příchozí do zaslíbené země. Sami vědí, jaké to je být hostem, nemít zázemí, být bez jakékoli ochrany. O tom vědí židé svoje až dodnes. Proto ochrana příchozích patří k tomu nejdůležitějšímu, co na blízkém východě stále platí. Jste-li hostem, sdílíte-li s někým společeství stolu – pak jste v bezpečí, i kdyby dotyčný byl váš nepřítel.
Lot je tu pravým Izraelcem. K pravým Izraelcům by se dali počítat ti, kdo v dobách těžkých otevírali své domy – třeba, aby v nich za války ukryli židy, nebo za komunismu umožnili pořádání tajných seminářů a setkání. Anebo se třeba starají o děti, které nikdo nechce.
Koneckonců církev se od počátku scházela „po domích“ - tedy u těch, kdo byli ochotni nabídnout místo k setkání. A pokračujeme v tom dodnes, i když asi už ne tolik. Není to vždycky samo sebou – nabídnout svůj dům, aby do něj přišel někdo cizí.
To je další měřítko - jak společnost přijímá hosty od jinud? Jak přijímá všelijaké migranty a azylanty – podle toho se poznává, jak to s ní je, jaká je tam spravedlnost. Bůh přichází v podobě neohlášených a nezvaných hostí.
Se Sodomou je to špatné. Sotva se hosté najedí, už jsou tu obyvatelé Sodomy – vypravěč si dá záležet, aby bylo jasno: všichni muži – lidé ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům... Obklíčili dům – už to dává tušit, že tu půjde o násilí, o agresi. „Kde máš ty muže? Vyveď nám je, abycho je poznali!“ Tohle ovšem nebude seznamovací návštěva. Už kolikrát jsme mluvili o tom, že sloveso „poznat“ má v bibli také sexuální souvislosti – na řadě míst se používá pro tu chvíli, kdy vzájemné poznávání, vzájemné zakoušení vrcholí v láskyplném splynutí muže a ženy (třeba hned na začátku – Adam poznal svou ženu Evu a ta počala...) Jenže tady vůbec nejde o láskyplné splynutí – tady jde o naprostý opak. O znásilnění. Znásilnění jako akt, kterým dávám najevo svou nadřazenost a ukazuju druhému, kdo je tady pánem, že druhý je jen mojí hračkou, někým s kým si mohu dělat co chci. Tak to fungovalo v některých věznicích dříve (a možná někde funguje dodnes), tak funguje šikana na vojně i v zaměstnání – dát tomu druhému najevo, kdo je tady pánem, a kdo jen obyčejnou onucí. Tady se vytratil jakýkoli respekt k druhému člověku. - Místo spravedlnosti - bezpráví. Místo pohostinství - násilí. To je vrchol. To je Sodoma a Gomora. Navíc si vzpomeňme, že v těch poslech přichází do města sám Bůh... Přijde čas, kdy Ježíš bude v podobenství mluvit o správcích vinice, kteří zbili a zneuctili posly, které poslal majitel. A nakonec zabili i jeho syna...
Lot se snaží seč může ochránit své hosty. S nasazením vlastního života (vyjde ven a zavře za sebou dveře), s nasazením vlastní rodiny (nabídne místo hostů své dcery). Tohle asi dost těžko chápeme, ale rozumějme tomu tak, že Lot dělá všechno proto, aby dostál své povinnnosti hostitele. Bere to vážně, jsou to jeho hosté a on chce udělat všechno pro to, aby je ochránil. Ať to stojí, co to stojí. - Jaký rozdíl, když vyspělé země ve strachu o svou ekonomiku vyhánějí cizince, jen aby naše životní úroveň náhodou nebyla ohrožena... mrtví migranti na plážích, udušení v kontejnerech – to je křik, který volá do nebe. Tzv. „pracovní síla“ z východu, pracující za minimální mzdy, bez jakékoli právní ochrany, vydaná napospas všelijakým mafiím nebo úředníkům... Sodoma a Gomora, to není jenom dávná záležitost... to je nám až příliš blízko.
Na takovém místě jako je Sodoma a Gomora ovšem platí: Kdo uteče vyhraje. Poslové nabádají Lota – vem všechny, kdo k tobě patří, tohle město bude zničeno a pojďte pryč. Jenže Lot najednou váhá.
On celý ten Lotův příběh od samého počátku slouží jako takové negativní srovnání k příběhu Abrahama. Abraham, když slyší hlas, tak jde. Lot, přestože slyší hlas a dobře vidí, jak to vypadá – váhá. Je rozpolcený. Nemá odvahu k tomu kroku víry. Je to spravedlivý, dobrý člověk – ale když má udělat krok víry tak váhá.
Když vyzývá své zetě, aby taky odešli, tak ti to považují za žert. (Jsou to holt sodomané, ale možná když vidí, jak sám Lot váhá, tak je to nepřesvědčuje. Máme-li někoho pozvat k víře, tak musí vidět, že i my sami jsme zaujati, že jsme ochotni se něčeho vzdát.)
Čas kvapí, Lot se nemá k odchodu a tak ho ti boží poslové prostě chytnou za ruku a odvedou ho. A vypravěč tam vloží krásnou poznámku - „to shovívavost Hospodina byla s ním“. Ano, někdy – často – nejsme schopni vydat se tou dobrou cestou – naštěstí je tu také shovívavost Hospodinova, která nás drapne zaruku a odvede do bezpečí – zpravidla to ovšem poznáme až mnohem později.
Jenže Lotova rozpolcenost nekončí ani tady a když ho poslové pošlou, aby šel „na horu“ (snad to můžeme chápat jako „za Bohem“, na cestu Božího království, na cestu spolehnutí víry) – tak Lot prosí – to nezvládnu, na to nemám – ať můžu jít jen tady do toho maličkého města, vždyť je maličké... - maličké jako jeho víra.) Zůstává na půli cesty, ale Hospodin mu to dopřeje.
Lotova žena – ta není ani polovičatá, ta se nedovede rozloučit se Sodomou, žije v minulosti, nechce se dívat do budoucnosti a tak zůstává zkamenělá jako solný sloup. Ježíš svým učedníkům řekne: kdo se chopí pluhu, nesmí se ohlížet zpět... Chceme-li jít cestou víry, nemůžeme se ohlížet – co všechno jsme opustili, co všechno bychom mohli mít, jak nám bylo dobře, jak jsme si mohli ušetřit starostí, nesmíme vzpomínat na plné hrnce eyptských sladkostí – takový pohled zpět paralyzuje. To bychom nikam nedošli.
Vzešlo slunce. Nad Sodomou už ne. Pro takovou nespravedlnost a zlo slunce nesvítí. Nespravedlnost Bůh nestrpí. Zdáli to pozoruje Abraham – ten který se i za to zlé město přimlouval.
Těžko v tom příběhu hledat nějaké evangelium, dobrou zprávu. Biblické příběhy nás zvou, abychom se v nich našli. Kde se ovšem najít v tomhle příběhu? Snad v oněch „mužích sodomských“, pro které nic není svaté, ani zákon pohostinnosti k příchozím? Pak tedy Pán Bůh s námi... Snad v Lotovi? Možná ano. Jakési povědomí o tom co je dobré a co zlé snad máme; a ve zcela vyhrocených situacích se třeba i vybičujeme k hrdinství (jako Lot, když chránil pocestné). Ovšem v běžnodennosti si prostě jdeme svou cestou, bez ohledu na Boží zřetele; celkem jako Lot. Být Lotem ovšem není žádná sláva - on má budoucnost jen potud, pokud ho Boží poslové vytahují z katastrof; sám druhým lidem nijak zvlášť neprospívá; na svoji životní cestu prostě nestačí, natož aby prospěl druhým...
Ještě je tu jedna postava, jakoby na okraji - ale tím důležitější: Abraham. - Na jeho cestu nás chce vypravěč očividně pozvat. Abraham, to je ten, který slyší, co říká Hospodin, a jedná podle toho. Ten, co i ve chvíli vlastního štěstí nezapomene na druhé - místo, aby se těšil ve svém stanu se Sárou (a zakládal rodinu), solidarizuje se s Lotem a angažuje se za záchranu Sodomy. Proto Hospodin Abrahamovi žehná - a v něm jsou požehnány všechny čeledi země.
A o to tu vposledu běží: dát se tím příběhem pozvat na cestu abrahamovskou. Novozákonní svědkové v této souvislosti říkávají, že se ve víře stáváme "dětmi Abrahamovými" ... i tak se to dá říct. Ten příběh nemáme číst (nebo rozhodně nejen) jako varování před cestou do pekel; nýbrž především jako pozvání na cestu požehnanou ... tu, která se spolu s Abrahamem ve věci spravedlnosti a lásky učí u Boha samého. Amen.
